Právě jste se vrátila z Filipín. Jaký je návrat z dalekých krajů?

„Ještě se aklimatizuju. Člověk, když se vrátí, tak je zvyklý neřešit věci, které nemusí. Návrat do reality je někdy šok. Na Filipínách jsou na tom lidé mnohem hůř, přesto se usmívají. To mi tady někdy chybí... “

Jak jste se stravovala?

„Já jsem hodně jedla v místních jídelnách nebo prostě na ulici. Někdy jsme si s kamarádkou zašli do restaurace, ale kolikrát byla jídla z ulice lepší než honosně upravené speciality. Typickými jídly Filipínců jsou kuře, ryby a hovězí. Vše dělají hodně pikantní, s rýží a sójovou omáčkou - tu jsem si dokonce dovezla do Čech. Zatímco v Čechách stojí kvalitní sójová omáčka asi 150 korun, na Filipínách mě vyšla na pětikorunu.”

Je ještě něco, co jste si na Filipínách oblíbila?

„Měli tam takové malinké limety jménem Calamasi. Ty jsem si také chtěla přivézt, ale ovoce se ze země nesmí vyvážet. Já už jsem měla stejně celý kufr plný mušlí...”

Podle toho, co říkáte, tipuji, že máte ráda pikantnější jídla...

„Máte pravdu. Nejvíc mi chutná indická kuchyně. U ní nemusím mít ani maso – stačí mi zelenina, omáčka a tofu. Miluji ale i pikantní asijská jídla s mořskými plody. A také sushi. Ale samozřejmě teď po návratu z Filipín nechci na rýži ani pomyslet. Užívám si jídel, která mi chyběla. Dnes jsem třeba měla segedínský guláš.”

Ten segedín jste si uvařila sama?

„Ne, nechala jsem si ho přinést z restaurace. Ale jinak vaření miluji. Teď jsem objevila, že není problém koupit čerstvou hlívu ústřičnou (dříve jsem ji brala jako doplněk stravy na imunitu), opražit si ji jako bedlu a jako přílohu si dát brambor. Chystám se, že z ní zkusím i polévku... “

To zní docela dobře.

„Pak často dělám rizota, všechny věci v troubě a saláty, v těch se vyžívám. Mám takový zvyk: ke každému jídlu dělám zeleninový salát. Když někdy zhřeším a uvařím si něco nezdravého, jako je třeba smažený sýr na olivovém oleji a bramborová kaše, mám vyzkoušeno, že díky salátu toho jídla sním mnohem méně.”

Možná máte pravdu - salát zasytí, ale zároveň některé pokrmy odlehčí...

„Já si ho dělám dokonce i k snídani. Moje nejlepší snídaně je salát, do kterého si přidám bylinky, třeba libeček nebo pažitku. Pak to smíchám s olivovým olejem, přidám balzamikový ocet, který občas nahradím i citrónovou šťávou (záleží na tom, jestli chci cítit přicházející jaro, nebo ne). Připravím si chlebík – dám ho do trouby, aby oschnul a vytvořila se z něj topinka. Tu pak namažu pravým máslem. Mezitím si udělám vejce na měkko a všechno to dám na talíř. Já i můj přítel jíme ke všemu hořčici. Máme rádi plnotučnou, kremžskou i dijonskou. Ale nejlepší hořčice je stejně ta „komunistická“ v plastových kelímcích.”

 

 

Také ji znám. To je taková retro hořčice z mého dětství...

„Já ji mám ale ráda. Není to žádný luxus, ale chutná mnohem lépe než ty umělé. I tatarskou omáčku kupuji nejraději tu obyčejnou českou. Dávám přednost jídlům, která chutnají co nejpřírodněji. Nemám ráda různé polotovary. To je také důvod, proč nenakupuji v supermarketech. Pečivo kupuji u pekaře a každý třetí den chodím k uzenáři pro maso a šunku...”

Jaké maso máte ráda?

„Miluji kuře. Ale odmítám jíst kuře, když nevím, z jakého chovu pochází. Dnes jsou kuřata nadopovaná hormony či antibiotiky, což může mít na člověka vliv třeba v podobě depresí. Proto si většinou kuře vozím od maminky ze Slovenska. Tady v Praze si kupuji jenom drůbež z farem, které se na chov kuřat specializují.”

Říkáte, že si vozíte kuře ze Slovenska. Znamená to, že vaši mají hospodářství?

„Pořád máme rodinné hospodářství. Když odjíždím ze Slovenska, mám půl kufru jen jídla. Navíc moji bráchové jsou myslivci, takže doma máme i dostatek čerstvého masa z lesa.”

Tak to musíte být co se týče masa, docela zhýčkaná...

„To jsem. Já moc po restauracích nechodím. Jen když mám chuť na tatarák... Jinak si vařím doma.”

 

 

A co třeba vaříte?

„Já jsem hodně polívková. Ale jinak vařím vše, co mě napadne. Vlastně nikdy nevím, co to bude. Většinou se dívám, co mám, a pak to něčím doplním. Mám ráda maso na přírodní způsob a hodně zeleniny. Také dělávám zdravý segedínský guláš, kdy místo tlustého masa dávám krůtí prsa a smetanu nahrazuji jogurtem. Místo knedlíků si dávám čerstvý „chrumkavý“ chleba. Přítel si nestěžuje. Říká, že když je na natáčení, tak tam nechce moc jíst, protože ví, že má doma navařeno.”

To je docela velká poklona! Máte nějaký svůj „majstrštyk“?

„Asi brynzové halušky. Dávám do nich hodně brynzy a slaninky. Párkrát jsem na ně pozvala i kamarády a byli moc spokojení.”

 

Recept: Brynzové halušky podle Andrey Kerestešové

Připravte si: 2 brynzy , 5-6 brambor, výběrová mouka, Pokračovat...

Další recepty: Hlavní chod | Salát | PolévkaDezert | Chuťovky | Více...

 

“Moje maminka ještě umí výborné holubky – v zelném listě je zabalená rýže s masem a k tomu se jí chleba s máslem a zapíjí se to smetanou. Je docela těžké balit maso do lístků, ale jednou se to naučím. Moje maminka holubky dělá, když se sejde celá rodina. Vstane kvůli tomu v pět hodin ráno. Jsou to hezké zvyky, chtěla bych je dodržovat.”

A co pečení?

„Já vůbec nejím sladké. Když na něj dostanu chuť, dám si ovoce. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, tak jsme doma jednou až dvakrát týdně pekli. Tehdy nebyly žádné peníze na čokolády. Maminka dělávala jablkový koláč, byla to sladkost a zároveň i jídlo. Já budu také péct, až budu mít děti.”

Hodně mluvíte o domově svého dětství. Jak vypadá váš současný domov, potažmo kuchyň?

„Žijeme v podnájmu, takže ne všechno je podle mého vkusu. Když ale jednou budu mít svůj vlastní domov, všechno tam bude ve starém stylu – světlá kuchyňská linka, dřevěná podlaha, různé detaily a drobnosti, budu tam mít hodně levandule a polštářků...”

To, co popisujete, mi připomíná provensálský styl...

„Mám ráda retro věci. Mým oblíbeným obchůdkem je This&That. Vždycky tam strávím dvě hodiny. Nedávno jsem tam byla a měli tam nádhernou velkou lampu v retro designu padesátých let. Bohužel byla moc drahá. Také sbírám panenky. Když jezdím po světě, vozím si z každé země panenku. Sním o tom, že doma budu mít zeď, kde budou všechny panenky vyskládané a budou se dědit z generace na generaci.”

 

 



Autor: Vanda Novotná | Fotografie: www.isifa.com, archiv Andrey Kerestešové