Člověk si prý vztah k jídlu buduje už v dětství. Jaký jste byl tehdy jedlík? Co jste měl rád a co naopak nesnášel?

„Můj vztah k jídlu byl v dětství spíše záporný. Nerad jsem jedl. Neměl jsem rád polévky, maso a kolínka. A vyloženě jsem nesnášel třeba játra, ledvinky a plíčky na smetaně. Zkrátka vymoženosti té doby. Ale naopak jsem měl rád rizoto, lečo a všechno tvarohové (to mi zůstalo dodnes), třeba špagety na sladko, posypané tvarohem, cukrem a polité máslem. Dobrota.“

Vybaví se vám nějaká silná vzpomínka z dětství spojená s jídlem?

„Bude spíše humorná než silná. Jedna z mých babiček strašně ráda jedla a také výborně vařila. Velice často dělala řízky, obzvláště když čekala některé ze svých dětí a vnoučat. Každý řízek byl velký a nám dětem se půlil, protože bychom ho celý nesnědly. Babička ale často volala na dědečka i večer, ať jí přinese jen tak na chuť řízek. Dědeček tedy připravil dva ty velké řízky, dal k tomu dva krajíce chleba, okurky a přinesl to babičce. Ta řízky hned snědla a všechno ostatní nechala. A tak se to opakovalo několikrát za večer než bylo v troubě prázdno.“

To je vtipná historka. Měli jste v rodině nějaké své zvyky, které jste dodržovali?

„Už jsem to vlastně naznačil. Nejlepší byla vždy návštěva u babičky. Ale doma jsme dodržovali všechno tak, jak to šlo. Obědy, večeře a snídaně podle pravidel. V tom se maminka snažila. A tatínek jako správný chlap vařil nedělní obědy a šlo mu to také náramně. Miloval jsem a miluju štědrovečerní večeře. To bylo excelentní umění mých rodičů. Ale to tak asi vnímáme každý. Nejen v dětství, ale i v dospělosti. V tomto je krásné vidět koloběh života, jak se věci předávají z generace na generaci.“

Jako kluk jste snil o tom, že budete loutkářem. Nakonec jste se ale vyučil v oboru kuchař-číšník. Jak vzpomínáte na tu dobu?

„Tak každá doba přináší to své. Loutkářem jsem byl od malinka, kdy jsem chodil do loutkového divadla. Doba byla taková, že kvůli tomu, že táta nechtěl být ve straně, jsem se loutkářem nestal a jediný obor, který byl volný, abych nemusel do devítky, byl právě tento. Kuchařem jsem se učil nerad. Všechno mi smrdělo, loupání brambor a cibule mě nebavilo. Měl jsem ale výbornou paní mistrovou Olgu Dujsíkovou. Hodně toho uměla a pochopila, že bude lepší, když budu číšníkem. A tak mě předala své kolegyni Hance Pavlíkové. Já se vlastně vyučil obojím – číšníkem i kuchařem, což tenkrát obor umožňoval. Jen číšníkem jsem byl doopravdy. To mě bavilo. Komunikace s lidmi. Tuhle práci jsem vlastně nikdy pořádně nedělal. Vítr mě totiž zavál jinam...“

Někde jsem četla, že jste svůj vztah k vaření přehodnotil až v prvním manželství, s příchodem dětí. Chtěl jste své ženě ulevit, a tak jste začal s přípravou jídel. Vybavujete si ten okamžik, kdy jste si uvědomil, že vás to za plotnou vlastně baví?

„Je to přesně tak. Mě začalo vaření opravdu bavit paradoxně hned po vyučení. Asi je to tím, že člověk když něco nemusí, tak je zvědavý a začne se v tom rochnit. Dnes mě vaření baví moc. Asi proto, že nemusím, ale chci. A soudě podle příležitostných strávníků, moje jídlo chutná... Tak a teď jsem se krásně pochválil...“

Jaký typ jídel rád vaříte?

„Umím uvařit všechno. Od krupicové kaše po svíčkovou na smetaně s knedlíkama. Rád ale vařím zeleninová jídla a takzvanou pestrou kuchyni, která patří k těm zdravějším. Takže knedlo vepřo zelo jen výjimečně. Ale dnes mám chuť třeba na kynuté knedlíky posypané tvarohem, cukrem a zalité máslem… Jedovatá věc, ale moc dobrá!“

To věřím, také ji mám ráda, a navíc je v ní váš oblíbený tvaroh. Ale zpět k vašemu vaření. Jaké ingredience při přípravě jídel nejčastěji používáte a proč?

„Možná čekáte, že řeknu sůl. Já ale často používám chilli. Mám rád pikantní jídla. To ale neznamená, že návštěvě " shoří huba".“

To vypadá, že jste spíš kuchař, který experimentuje, než ten, který sází na jistotu a drží se receptů...

„Obojí je povoleno. Jídla, která plánuji pro hosty, jsou cílená a sázím na jistotu. Jsou ale dny, kdy vám doma zůstane od všeho trošku, a tak nastupuje fantazie, jak to všechno zužitkovat. Takové dny mám paradoxně rád, protože se vám nikdy nepodaří udělat stejné jídlo.“

Já jsem se ale dočetla, že s oblibou připravujete jídlo pro větší počet lidí, ale jakmile máte uvařit pro sebe, tak se šidíte...

„To jste četla správně a někdo to správně napsal. Nebaví mě vařit si pro sebe. Už proto, že zašpiníte stejný počet hrnců, pekáčů a pánviček, jako když vaříte pro pět lidí. Potom musíte stejně zapnout myčku a to vytahování nádobí z myčky, to mě vůbec nebaví. Já si dám většinou svůj "placatý" chleba (lisovaný cereální), něco k němu a kopu zeleniny. Jím to celé odpoledne. A miluju k tomu rajčatovou šťávu. Chutná mi jen Relax v krabici, protože není tak odporně sladký.“

 

 

Už několik let vlastníte gay klub 21 na pražských Vinohradech. Přiznám se, že když jsem se na internetu dívala do jeho nabídky, čekala jsem, že tam narazím na nějaké jídlo. Proč tam nevaříte?

„Kdybyste klubík znala osobně, věděla byste, že se tam vejdou jen ty nakládané hermelíny a utopenci. Klubík je malinký a není uzpůsoben na vaření. Což mě sice mrzí, ale je to prostě realita.“

V nabídce máte spoustu drinků, jaký je váš oblíbený?

„V nabídce toho je vůbec hodně. Možná až příliš. Já ale tvrdý alkohol nepiju, a tak se mi tím nikdo nezavděčí. Mám rád suché bílé víno. Toho můžu mít doma spousty. A potom jsem zastáncem kohoutkové vody. Nemám rád nic syceného a sladkého. No a zakončím to dobrým černým čajem nebo kávou. To si užívám.“

Když jste si svůj klub budoval, kdo vám pomáhal si interiérem? Třeba ten bar je velmi povedený... Jaký je vůbec váš vkus, co se týče třeba kuchyňského designu?

„Já bar zcela sám nebudoval. Dělali ho kluci, kteří jsou šikovní, a já bar přebral v podobě, kterou jsme jen stylově dotvořili. Stěny, dveře a detaily jsme si vymysleli s mým bývalým přítelem Jakubem. Klub je ale klub a musí vytvořit atmosféru prostoru, kde se nachází. Sklep je z konce 18. století, a tak tam nic moc moderního nefunguje. Dokonce jsem chtěl vyměnit staré stoly a židle a pravidelní hosté mi to zatrhli. Prý by to ztratilo atmosféru. Doma je to ale jiné. Mám rád funkčnost a jednoduchost. Doma je prostě doma a tam si vytvoříte styl, který vám vyhovuje. Moje kuchyň mění barvu, tak jak svítí, nebo nesvítí sluníčko, a víc bych nerozebíral, protože je to moje kuchyně a ta patří do mého domova. A tím pádem je to soukromí.“

Spousta lidí vás zná jako moderátora. Ve svém podniku však občas děláte i číšníka a barmana. Jak se v této roli cítíte?

„Je to jen o komunikaci s lidmi. Nehledal bych v tom nic výjimečného a senzačního. Prostě mám hospodu, a tak tam občas pracuji. Dřív to bylo víc, teď poskrovnu. Ale baví mě to. Je fajn si popovídat s lidmi a je bezva si pozvat kamarády do svého a přitom je nemít doma. Prostě je to takový náhradní obývák.“

Spousta celebrit vydává nějakou kuchařku. Vy jste na rozdíl od nich kuchař profesionál. Neuvažujete o tom také?

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Možná proto, že nejsem celebrita, ale Honza Musil - moderátor. Tedy známý ksicht, který dělá viditelnou práci. Ale třeba někdy někdo přijde s nápadem ohledně vaření a já se do toho klidně pustím, protože mě to prostě baví, a navíc jsem sice profesionál, ale svým způsobem amatér, který dodržuje ze zásad kuchařského řemesla jen to, co mu vyhovuje.“

Mohl byste čtenářům sdělit nějaký svůj oblíbený recept?

„Mohl, rád. Podotýkám, že všechna jídla včetně omáček peču. Ale jak, to neřeknu.“

 


Recept: Pečený guláš podle Honzy Musila

Připravte si: 1/2 kg zadního hovězího, červená a bílá cibule, česnek, Pokračovat...

Další recepty: Hlavní chod | Salát | PolévkaDezert | Chuťovky | Více...
 

 

Chcete o moderátorovi vědět více? Mrkněte na web: www.honzamusil.cz.
 



Autor: Vanda Novotná | Fotografie: archiv Honzy Musila, www.isifa.com