Sedíme ve francouzské restauraci Creperie aux clochettes, kde jste stálým hostem. Sama jste velkou vyznavačkou francouzské kuchyně, jak jste se k ní dostala?

Francouzská kuchyně mě baví a chutná mi. Vozívala jsem si z dovolené různé kuchařky nebo jsem si uchovávala pohlednice, na jejichž zadní straně byly napsány recepty. Kvůli tomu jsem se vlastně začala učit francouzsky. Ve Francii se totiž jinak nedomluvíte, i když s angličtinou se to v poslední době trochu zlepšilo.

Jak dlouho se učíte?

Dva a půl roku. Byla jsem i ve Francii ve škole. Představovala jsem si to ve svém věku jinak – bylo to hodně náročné. Poprvé v životě jsem si začala psát deníček, jak jsem byla nešťastná... Nakonec se mi ale podařilo překonat typicky český problém, kdy člověk radši mlčí, aby náhodou
neudělal chybu. Podle mě je důležité mluvit, mluvit, mluvit, i když ne dokonale. Já mluvím francouzsky stejně rychle jako česky, ale samozřejmě s chybami. Moje učitelka francouzštiny mi říká „chrlič“, protože jedu a chrlím slova hlava nehlava. Ale jsem nadšený chrlič...

Díky vašemu školnímu pobytu jste asi měla možnost poznat tamní kuchyni zblízka. Jaká byla vaše zkušenost?

Byla jsem v Normandii, tam je hodně ryb a všelijakých mořských potvor. Já jsem zaměřená spíše na mušle – nejraději je mám jednoduché, uvařené v bujónu s bílým vínem... Bylo tam samozřejmě spoustu dalších zajímavých jídel, ale jedno mi opravdu nechutnalo. Chou-croute je francouzská specialita, která je rozdílná podle regionů – na zelí „sedí“ uzené nebo klobása v Alsasku, já jsem měla v Normandii tresku. Navíc jsem bydlela v rodině, kde se jedlo zelí pořád. Moje domácí se vytahovala, jak skvěle vaří, ale bohužel nemyla dobře nádobí. Takže jsem pak v různých jídlech nacházela zbytky toho, co bylo nedomyté na talíři. Nakonec jsem se stejně o francouzské kuchyni nejvíce dozvěděla v hospodách. To byla pro mě nejlepší učebnice...

Vy jste chodila sama do hospod?

Hrozně ráda si chodím sama někam sednout. Obzvláště ve Francii, tam to dělá spousta lidí. Sednou si na zahrádce, dají si víno nebo malou kávičku, čtou si nebo píší... Já si v takovém prostředí připadám vždy příjemně.

Člověk v cizině „zdomácní“, když ovládá jazyk té dané země...

To je pravda. Francouzi, když promluvíte v jejich jazyce, tak jsou ochotni se úplně rozkrájet.

Říkala jste, že jste si z Francie přivezla hodně receptů. Jaké jste sama vyzkoušela?

Zkoušela jsem bretaňský svatební koláč, což je spousta nakrájených jablek se skořicí pokapaných alkoholem (v našem případě rumem) a zalitých těstem, podobným tomu, ze kterého se dělají palačinky. Když se ale koláč upeče, je nádherně vláčný. Pak jsem také dělala francouzský cibulový koláč.

Myslíte kish?

Ne, tento koláč je mnohem nižší. Používá se na něj naprosto jednoduché těsto – hladká mouka, máslo, studená voda. Pak se těsto s láskou vyválí, přidá se muškátový ořech, cibule, smetana... A pak se koláč rychle sní a mně je to líto, protože to bylo pracné. Jinak na tomto těstě se mi líbí, že jde o základní recept, podle kterého se dají dělat koláče nasladko i naslano.

K francouzským jídlům patří víno. Dodržujete i vy tuto francouzskou tradici?

Já mám ráda víno! A na francouzské kuchyni se mi právě líbí, že spousta pokrmů se podlévá vínem. Sama ale jsem příznivec bílých suchých vín. Francouzi mají ve zvyku měnit víno podle jídel, mně ale vyhovuje to moje.

Ale není víno jako víno. Záleží, kde si ho dáte...

Ve Francii si kupuji chardonnay. Tam je výhoda, že když si objednáte malé víno, je dobré. Tady v Čechách je to horší. Já si ale už nenechám zkazit žaludek nějakým patokem. Třeba v Třeboni jsem čtyřikrát vrátila to samé bílé víno.

Čeští zákazníci většinou nemají na víno takové nároky jako Francouzi, kteří ho pijí denně. My jsme zvyklí na víno nižší kvality nebo na takové „vychytávky“, jako je třeba „svařák“...

My s rodinou jezdíme do Rakouska lyžovat a tam se svařák běžně dělá. Když jsme jednou byli v Paříži a byla zima, objednala jsem si ho i tam. Udělali nám ho asi z nějakého vína, které měli pod barem, ale bylo dobré. Naservírovali nám ho v 1,5 dcl sklenici a přidali dovnitř pomeranče.

Jak se řekne francouzsky „svařák“?

Francouzi pro to nemají výraz, říkají horké víno.

Vy jezdíte do Francie často. Jak jste už předtím naznačovala, každý region má svá gurmánská specifika. V jaké části Francie vám nejvíce chutná?

Vloni jsme byli s rodinou v Savojských Alpách, v nádherném starém městě Annecy. Tamní kuchyně je založena na hustých a hutných sýrech, které se dávají skoro do všeho. Jednou jsem si objednala v restauraci fondue pro jednoho a přinesli mi kýbl sýra a bagetky. Já tomu číšníkovi říkala, že chci porci jen pro jednoho, a on mi vysvětloval, že právě to jsem dostala. Párkrát jsem do toho sýra namočila bagetu a byla jsem sytá. Na mě je taková strava až příliš. Oproti tomu jsme byli o Velikonocích v Marseille, které je u moře. Tam mi moc chutnalo. Dala jsem si tamní specialitu Bouillaibaisse. V Marseille se ale tato slavná polévka servíruje zvlášť – v jedné misce je bujon, ve druhé krutony a aioli (provensálská omáčka vyrobená z česneku, oliv a vejce), pak dávají talíř ryb a rozmarýnové brambory.

Francouzi jsou známí i tím, že mají určitou kulturu stolování. Dodržujete ji také?

Já mám bohužel špatné stravovací návyky. Většinou jím, když mám čas. Ale Francouzi to mají opačně: jedí pomalu, takže se tolik „nenacpou“ a navíc všechno zapíjí vínem, které podporuje trávení. Vloni v Annecy jsem měla objednanou polopenzi. Když jsem viděla to neuvěřitelné množství jídla k večeři, tak jsem obsluze vysvětlovala, že toho je moc, že my takhle nejíme. Paní mi ale odpověděla, že oni jedí pomalu a u večeře sedí klidně i do půlnoci.

Tak to musely být hody! Vy jste ale jako herečka značně zaneprázdněná – hrajete v seriálu Ulice, do toho máte spoustu divadelních představení. Jak vaříte pro svou rodinu?

Doma mají rádi českou kuchyni, hlavně omáčky – křenovou, koprovku, rajskou... Občas jim k tomu „upatlám“ knedlíky. Když jsme byli v rakouských Alpách, koupila jsem si speciální kuchařku na knedlíky – jsou tam různé verze knedlíků, třeba i s bylinkami. Nedávno mě syn, který zbožňuje
knedlíky, upozornil, že jsem si zatím nepřeložila z němčiny žádný recept.

Takže vy se vlastně učíte jazyky kvůli jídlům...

Je to tak. Já ty řeči používám hlavně kvůli němu. Zrovna zítra mám volno, a tak se chystám udělat řízečky a la Louis. Je to pracný recept, zašpiníte u toho spoustu nádobí (rajčata, salát, zelenina, maso – všechno musí být zvlášť a chuťově se to spojí až na talíři), ale přesto to stojí za to!

 

Recept: Řízečky a la Louis podle Ilony Svobodové

Připravte si: vepřové maso, hladká mouka, sůl, pepř, bílé víno, cibule, rajčata, smetana, Pokračovat...

Další recepty: Hlavní chod | Salát | PolévkaDezert | Chuťovky | Více...

 



Autor: Vanda Novotná | Fotografie: archiv TV Nova, www.isifa.com