Za svého života stihla natočit na osmdesát filmů. Velkou popularitu si získala jako matka Kráčmerka, Mastílková ve Fidlovačce, domovnice Kulichová (Vdavky Nanynky Kulichovy), Bety Kondelíková (Otec Kondelík a ženich Vejvara) či rychtářka Vodňanská v Cechu panen kutnohorských. Nejčastěji hrála maminky, přitom o ní donedávna jen málokdo věděl, že maminkou byla i ve skutečnosti. Svou jedinou dceru Jiřinku porodila v roce 1910. Manžel Jiří Nedošinský, rovněž herec, si dcery užil jen do jejích třinácti let; Antonie se po jeho smrti již nevdala.

Švadlenka ze Smíchova

Ke zručnosti Antonie Nedošinské svým dílem přispělo rozhodnutí její energické maminkypaní Valečkové. Ačkoli věděla o Toniččiných snech o divadle, vybrala pro ni povolání švadlenky se slovy: „Nejsi dost hezká, abys mohla být herečkou. Herečky musí být vzrostlé ženy oslňující krásy. Nauč se dobře šít a budeš šťastnější, než kdyby z tebe měla být nespokojená herečka.“

Dcera ji poslechla, ovšem jen napůl. Chodila na hodiny šití a tajně přitom brala také herecké kondice u Karla Želenského a nakonec stejně utekla k divadlu. Prošla několika kočovnými soubory a na jedné ze štací se potkala se svým budoucím mužem Jiřím. Byl totiž náruživý ochotník se solidním místem v bance a Toničce, která ho okouzlila, navrhl: "Slečno, když si mě vezmete, nebudete muset hrát divadlo." "Ale já musím hrát," odpověděla mu. A tak se Jiří z lásky k ní vzdal jistoty a upsal se také divadlu. Strádání kočujících herců časem vyměnili za angažmá ve Švandově divadle a dokonce se jim podařilo pronajmout si byt hned naproti, aby to neměli do práce daleko. Díky Švandovu divadlu, tedy jeho řediteli Antonínu Fenclovi, se také brzy dostali k filmování. V roce 1916 Fencl režíroval komedii Zlaté srdéčko a Antonie, již provdaná Nedošinská, si v ní poprvé zahrála matinku. Natáčelo se na dvoře divadla, kam zřízenci vynesli kulisy měšťanského pokoje, a z pavlačí okolních domů je pozorovali zvědaví diváci.

Maso do trouby a honem na zkoušku

Jako manželka se Antonie uměla ohánět. Spíš ji k tomu ale nutily okolnosti. Na počátku První republiky se ze dvou platů v divadle vyšlo jen tak tak. Divadlo navíc vždy na konci sezony své členy propustilo, aby je nemuselo platit, a tak manželé Nedošinští popadli svou malou dcerku, sbalili kostýmy a vyrazili zase na štace. Během roku pak Antonie běhala mezi smíchovským domovem a divadlem. Před zkouškou zvládla dát maso do trouby a po návratu oběd dovařila. Byla znamenitá kuchařka - její dcera prý ještě po letech vzpomínala na zajíce na smetaně či na úžasné karbanátky z trojího masa a speciálního koření.

Když se Antonie prosadila jako nepostradatelný typ do filmu, možná vařila ještě víc než dřív. Pro režiséry totiž nebyly důležité jen její herecké schopnosti, ale i kyprá postava - proto jí producenti přímo ve smlouvě nařizovali, že v žádném případě nesmí zhubnout. Postavy kyprých matinek a tetiček diváci milovali, a tak jim je producenti servírovali přesně v tom provedení, jaké si žádali. V té době už byla Nedošinská členkou Národního divadla a musela si na adresu „pokleslých“ komedií vyslechnout nejednu jedovatou poznámku. Filmování pro ni ale jako pro vdovu s dítětem bylo důležitým zdrojem obživy a pro její sokyně zas důvodem, proč na ni žárlit. Jistě by se také chtěly tolikrát objevit před kamerou.

Ruční práce ji uklidňovaly

Antonie Nedošinská nepěstovala žádné hvězdné manýry. Jediný „přepych“, který si s dcerou dovolila, byla výstavba dřevěné chatičky na Berounce, kam se někdy přes den zajely opalovat a večer se zase vlakem nebo taxíkem vrátily zpátky. Hodně peněz dávala Antonie do kostýmů, které si pro svou nekonfekční postavu musela nechat šít, a pěkně oblékala i dceru. Kromě toho pilně háčkovala a vyšívala ubrusy, dečky, polštáře a gobelíny. Dochovala se kabelka, kterou sama vyšila, a podobnou má i na dobové fotografii s dcerou.

Ruční práce ji uklidňovaly a dokázala využít i sebemenší pauzy během natáčení, aby vytáhla háček nebo jehlici a něco pěkného vytvořila. Obdarovávala herečky i své známé a její výtvory byly skutečně vítaným dárkem. Nedošinská totiž měla dobrý vkus a estetické cítění. Pokud získala nějaký větší honorář, použila ho na nákup obrazů současných malířů (jejich díla byla ochotná koupit i na splátky), porcelánu, šperků a starožitností.

Odchod do ústraní

V roce 1940, teprve v pětapadesáti letech, opustila Národní divadlo, o rok později přestala i s filmováním. Své rozhodnutí zdůvodnila zdravotními potížemi - měla nemocné srdce a pravidelně jezdila na léčebné pobyty do Poděbrad - ale byly tu i důvody jiné. Nespokojenost s podřadnými rolemi ve Zlaté kapličce a obavy z nátlaku německých producentů, kteří příliš stáli o to, aby se objevovala ve filmech říšskoněmecké společnosti Pragfilm. Říkalo se, že je nejoblíbenější českou herečkou K. H. Franka a to bylo pro Antonii dostatečným varováním.

Až v roce 1946 se opět objevila na veřejnosti, a to se svým nejčastějším filmovým partnerem Theodorem Pištěkem. Ministr informací Václav Kopecký jim u příležitosti výstavy k 50 letům kinematografie předal pamětní diplomy. Antonie Nedošinská se ještě v roce 1947 stihla mihnout ve filmu Martina Friče Čapkovy povídky jako služebná Máry a to bylo její rozloučení s diváky.
 



Autor: Blanka Kovaříková | Fotografie: Thinkstock.com