Z vaší kuchyně na mě dýchá středomořský venkov. Jak jste si ji zařizoval?

„Jako dítě jsem žil tři roky ve Španělsku ve vesnici 25 kilometrů od Barcelony a jsem tím docela poznamenán. Mám hrozně rád dřevo, kámen a jiné přírodní materiály. Kuchyň jsem si pořídil v sekáčích, bazarech a některé skříňky jsou ještě po babičce. Dřevěnou desku na linku jsem si dělal sám. Co se týče baru, je to moje specialita. Tenhle je šestý nebo sedmý. Vyrobil jsem ho ze starých dveří, trámů a jeden dřevěný sloupek dokonce pochází z Karlových Lázní z 11. století.“

Podle toho, co vidím, tak soudím, že si potrpíte na staré věci...

„Jsem staromilec. Nemám rád moderní nábytek, je na mě moc studený. Chci mít kolem sebe věci s duší. I tento dům je z roku 1871. Dřív se nedělaly základy, jen se základové kameny zahrábly trochu do země, zdi byly osmdesát nebo devadesát centimetrů široké. Nepoužívala se malta, ale takové jílovité bláto. Když jsem to pak tady dával dohromady, objevil jsem zazděná okna nebo kamenné zdi, které jsme nechal vyniknout.“

Ve vašem baru je spousta vinných skleniček, takže si asi potrpíte na víno...

„Skleniček je tu hodně, protože jsem měl restauraci. Víno jsem začal pít na střední škole místo piva, aby mi nenarostlo břicho. A tak mi to zůstalo. Mám rád těžká černá vína. Díky svému pořadu Uvař, co umíš, poznej co piješ! jsem spolupracoval s vinaři na Moravě a tam jsem zjistil, že mýtus, že červené víno v Čechách neumíme, je blbost. Umíme červené i bílé. Když počasí přeje, víno máme skvostné.“

Koukám, že ve vaší domácnosti je docela živo. Kromě nás jsou tu i zvířata. Kolik jich vlastně máte?

„Tady je to dělané pro zvířata. Nesnáším přezouvání, chodíme tu v botách. Momentálně máme tři kocoury, jednu kočku, dva německé ovčáky a dva koně.“

To je docela početná skupina strávníků! Vy ale nemáte jen hodně zvířat, ale i tři děti z předešlých manželství. Scházíte se tu spolu?

„Když byly děti menší, přijížděly sem i s maminkami na víkend. Snažili jsme se držet společné obědy a večeře. Teď, když jsou děti větší a já mám dokonce vnuka, se scházíme jednou za čtrnáct dní.“

Když už máte takové rodinné setkání, děláte několikachodové menu s polévkou a dezertem?

„Dezerty moc nedělám, protože všichni jsme na dietě. Mám rád ryby, drůbež a z klasické kuchyně svíčkovou, palačinky, krupicovou kaši s ovocem. Taky rád vařím čínskou kuchyni. Co ale ode mě lidi vyžadují, jsou špagety. Chutnají téměř jako milánské a mají takovou sladkokyselou chuť. Občas vařím z kuchařek, ale většinou z hlavy. Proto je někdy problém, když lidi chtějí, abych udělal stejné jídlo podruhé.“

 

 

Recept: Špagety podle Zdeňka Podhůrského

Připravte si: krevety, mušle, česnek, provensálské koření, pórek, Pokračovat...

Další recepty: Hlavní chod | Salát | PolévkaDezert | Chuťovky | Více...

 

 

Počkejte, říkal jste, že máte rád krupicovou kaši?

„Proč ne? Teď ale musím držet dietu. Není to nic drastického, je to spíš na bázi omezování. Když si chci udělat radost, tak si udělám palačinky. Umím spousty druhů, jak sladké, tak slané – třeba s rybami. Kdysi jsem měl rok palačinkárnu na Žižkově.“

 

 

A co byste naopak vůbec nepozřel?

„Koprovku, tu vůbec. Ovesnou kaši, rýžový nákyp.“

O vás je známé, že jste takový renesanční člověk – moderujete, zpíváte, fotíte... Nebo co vlastně momentálně děláte?

„Teď zpívám v muzikálech Krysař a Robin Hood. Jsou to pěkné věci. A také s Anife Vyskočilovou hraju v komedii Oskar. Do toho mám kapelu Underhill, se kterou připravujeme druhé cédéčko a koncertní turné. Předcházet bude natočení dvou videoklipů k novým písničkám, mělo by to být hotové do konce října. Informace budou na mých stránkách www.podhursky.cz. Věříme, že rádia už nebudou mít výhrady k hraní naší hudby. Jeden z našich klipů bude propojen charitativně s Kapkou naděje.

To mi řekněte, jak v takovém nabitém programu máte čas na jídlo...

„Když mám hlad a nemám čas, řeším to proteinovými tyčinkami. Dělám to proto, abych nemusel jíst hamburgery. Jakmile ale kolem jedenácté dvanácté večer přijedu domů, obvykle vyplením lednici. Většinou to ale vytrávím, protože tak do dvou hodin ještě pracuju.“

O víkendu ale nepracujete. Slyšela jsem, že si užíváte velké snídaně...

„Když jsem žil ve Španělsku, táta dělal velké snídaně. Já dělám stejné svým dětem. Sám normálně nesnídám, ale scházíme se u mě většinou právě o víkendech s mými dětmi (tedy jsou to již dospělí lidé, ale pro mne stále děti) a mě baví naplnit jim lednici a pak to ráno dát všechno na stůl – sýry, olivy, rajčata, šunku. Je to kus mého dětství a oni si to vždycky náramně užívají se mnou.“



Autor: Andrea Votrubová | Fotografie: Josef Louda, Andrea Votrubová