Narodil se v Argentině, když mu bylo čtrnáct, přestěhovala se celá rodina do švýcarského Zurichu. Tam také vystudoval technické kreslení a průmyslový design, trochu cestoval, první zkušenosti získával v New Yorku u americké pobočky firmy Siemens, později v Německu u značky Roericht.
 

Vrátil se do Zurichu a etabloval jako designér. Přišla mezinárodní ocenění, vlastní rodina, děti. V Praze se objevil například v roce 2008 jako čestný host desátého ročníku Designbloku. I tehdy se mluvilo především o jeho nábytkové tvorbě. My si dnes představujeme výsledky jeho spolupráce se skandinávskou značkou Iittala.

Funkčně a s citem

Häberli sám říká, že nejraději navrhuje pro děti, kromě celé kolekce doplňků pro Iittalu navrhoval pro další skandinávskou společnost Kvadrat také dětský textil. Jeho sada dětských misek, talířů, příborů apod. je průzračně jednoduchá, vesele barevná a pečlivě zpracovaná se smyslem pro detail. „Snažím se spojit funkčnost s emocemi, které kopírují skutečnou krásu,“ říká. A proto má rád skandinávský přístup k designu, a spolupráce s lidmi a společnostmi z této oblasti ho těší.

Staršího data je kolekce skla Essence, která samozřejmě už dětem určena není, byla navrhována a myšlena pro všechny, kteří dávají přednost čirému sklu a jednoduché eleganci, i když vedle čirosti existují i varianty lehce zbarveného skla. Kolekce je natolik nevtíravá, že se dá dobře kombinovat s dalším nádobím pro stolování, aniž by se s ním nějak tloukla.

Pro dobré ráno, a samozřejmě Iittalu, navrhl Alfredo Häberli sadu misek a talířů Origo, na kterých svítí veselé proužky. Už jsme si před časem ukázali, jak dobře se dají kombinovat s „historickou“ keramikou z designérské dílny Fina Kaj Francka…

Jak vlastně Švýcar, narozený v Argentině, může tak dobře cítit skandinávský design, jeho čistotu ? Jednoduše. Stačí jen prostě dobře cítit design jako takový, a pak vyjde už jen z daných podmínek, z toho, pro koho tvoří a z jakého materiálu. Průmyslový design navrhuje osmnáctý rok, těší ho, když z jeho skla lidé pijí, když se posadí na jeho židli. . . Samozřejmě zúročuje i to, že do čtrnácti let žil na jihoamerickém slunci, mezi lidmi, kteří jsou spontánní a umí se radovat jen tak, z čiré radosti ze života. V jeho práci se určitě tento vliv projevuje, jeho barvy jsou políbené sluncem. Ve švýcarské škole se podle něj mluvilo pouze o funkčnosti, italská designérská škola ho pak naučila (a jihoamerická zkušenost pomohla), že s pojmem design se neváže jen úsilí o funkčnost, ale také o krásu. Na jeho drobném designu je vidět, že toto spojení zvládá dobře.
 



Autor: Vladimíra Storchová | Fotografie: archiv autorky