Již dlouho jsem toužila po nové kuchyni, protože ta stará mi připadala hodně ohraná, nesynchronizovaná, hlavně malá a příliš chaotická. Líbily se mi krásné kuchyně z katalogů, u nabídky Ikei mi vždy ukápla slina. Příteli také vadilo, v jakém prostředí vařím. Věděl, jak je pro mě kuchyň důležitá a proto chtěl, abych se v ní cítila opravdu královsky.

 

Uvažovali jsme, zda se svěřit do rukou odborníka, nebo zda raději nakupíme dřevo a kuchyň vyrobí můj partner. Je v tomto směru velmi šikovný, nábytek z jeho dílny nám zdobí obývací pokoj. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, protože jsme chtěli ušetřit. Finančně to vyšlo opravdu levněji, ale času nás to stálo moře.

 

Nejdříve jsme se společně ponořili do katalogů a časopisů o bydlení, abychom načerpali inspiraci. Pak jsme celý prostor pečlivě vyměřili, naplánovali a nakreslili.

Když nadešel den D, vyklidila jsem starou kuchyň. Zakoupili jsme některé nové spotřebiče: ledničku, sporák a podobně. Pryč přišla i podlaha, místo ní jsme dali plovoucí, u které už se nemusím starat, když něco vyliji, že na ní zůstanou fleky, jako na nepraktickém koberci. Lákaly mě nerezové židličky, ale nakonec jsme ve jménu útulnosti zvolili dřevěné.

 

Plánování zabralo týden, samotná realizace pak měsíc. Byly to krušné časy, přítel se velice nadřel, vzal si si volno, ale i tak dělal někdy až do noci. Ani my ženy jsme nezahálely, a kde to šlo, přiložily ruku k dílu. Nejhorší pro mě bylo, když jsem po dokončení kuchyně musela vše důkladně omýt. To přítel ležel s nohama na hoře a jen si chrochtal blahem, že má splněno. Já se nemohla dočkat, kdy už uvařím slavnostní oběd a tím prověřím funkčnost naší nové kuchyně.

Text a foto: Tereza Mrowiecová z Karviné