Po sekání cest na elektřinu a rozvodů vody a odpadů jsme se dostali k začištění zdí. Nejprve jsme provedli zarovnání zdí klasickou zdící maltou. Zdící malta, v našem případě pro vnitřní použití, se již dnes dá koupit hotová. Přesně vyvážená směs vápna a písku, kterou pak stačí jen rozmíchat ve správném poměru (aby nepadala ze lžíce) s vodou. Protože šlo vlastně o drobnější zednické práce, jako začištování cest (kde se dalo zarovnávat podle hotové zdi), výplně parapetů, opravy usekaných rohů a podobně, prováděli jsme tuto část sami, stejně jako následné štukování.

Štukování svépomocí

Po řádném několikadenním schnutí jsme se pustili do štukování. Po poradě se zedníkem jsme se rozhodli pro jemný vnitřní keraštuk. Ten se stejně jako výše zmíněná zdící malta běžně prodává již připravený v různě velkých baleních.

Z kbelíku po otevření stačí odlít přebytečnou vodu, která štuk jen chrání před vyschnutím, promíchat (použili jsme míchací nástavec na běžnou vrtačku) a štuk je připraven k použití. Štukování jsme ze začátku (v jedné místnosti) nechali provést zedníkem. Ve zbylých místnostech jsme se pak rozhodli štukování provést sami, ale začali jsme v nejmenší místnosti, která má sloužit pouze jako sklípek, aby v případě, že nám to nepůjde, byly škody co nejmenší.

Jak na to?

Osvědčil se nám klasický způsob, který jsme si našli na internetu a rovněž odkoukali od profesionála. Ve finále jsme zjistili, že po prvotních nezdarech a zácviku to není nemožný úkol.

Nejprve jsme velkým hladítkem nanesli na stěnu keraštuk. Nanášení probíhalo v pruzích odspoda nahoru tak dlouho, než vznikla přibližně tři metry široká plocha s tenkou vrstvou keraštuku. Druhou fází bylo „rozmydlení“ keraštuku. K tomu je třeba kyblík s rovnými stranami a čistou vodou a dále hladítko s molitanem (druhá možnost je hladítko s filcem, ale to se nám osobně neosvědčilo – daleko více vytvářelo v keraštuku čáry).

Záleží na síle i rychlosti

Namočeným hladítkem pak stačí lehce ve velkých kruzích přejíždět po zdi a keraštuk se perfektně vyhladí. Jakmile hladítko začalo příliš táhnout, stačilo molitan vymáchat v čisté vodě, otřít o roh kýble a pokračovat. Asi nejtěžší bylo odhadnout sílu, jakou tlačit na hladítko. Pokud se tlačí málo, není proces funkční, pokud se tlačí moc, hladítko stahuje ze zdi pracně nanesený keraštuk. Je třeba tlačit právě tak, aby došlo k rozmočení nejsvrchnější části keraštuku, kterou pak musíte kruhovými pohyby „rozmydlit“ do hladka.

Druhým podstatným limitním faktorem při štukování je čas. Je potřeba pracovat poměrně rychle, bez prostojů a nenechat štuk při nanášení příliš zaschnout. Právě proto jsme prováděli štukování po třímetrových pásech. Kdybychom nejdříve nanesli štuk na celou zeď, nebo dokonce na zdi celé místnosti najednou, štuk na začátku už by byl tak proschlý, že by nebyla šance ho vyhladit. Dobu zasychání ale samozřejmě ovlivňuje také průvan a teplota v místnosti. Poslední rada před nanášením štuku: Pokud je v některých částech původní zeď hladká, je dobré v ní udělat pár zářezů hranou špachtle. Nový štuk pak na zdi lépe drží.

A k tomu dveře

Souběžně se štukováním zdí jsme řešili instalaci a renovaci dveří v bytě. Dvoje dveře (do obývacího a dětského pokoje), které byly prosklené a ve špatném stavu, jsme se rozhodli vyměnit. Původní dřevěné dveře se nám však natolik líbily, že jsme chtěli zachovat ráz bytu, a proto jsme se je rozhodli nahradit podobným typem. Dýhové dveře s plechovou zárubní tak nepřicházely v úvahu.

Sehnat dřevěné obložkové dveře problém není, problém je spíše ve výši pořizovací ceny a s ohledem na obložkovou zárubeň trochu složitější instalace. Z tohoto důvodu a i vzhledem k zachovalým ostatním dveřím jsme se nakonec rozhodli tyto nenahrazovat a provést jen jejich „facelift“. Staré dveře byly nalakovány bílou barvou. Nejdříve jsme tedy starý lak odstranili pomocí klasické vrtačky a nástavcem s brusným kotoučem. Dveře pak namořili tmavějším odstínem a po zaschnutí přetřeli bezvarvým lakem.

 

 



Autor: Lucie Průchová | Fotografie: Lucie Průchová, www.isifa.com