Velikonoční beránek je obvykle výsledkem výjimečného kuchařského úsilí. I když je kuchařinka zběhlá, zručná a ve svém konání náruživá, beránek se přece jen peče jen jednou do roka. Je třeba vytáhnout zaprášenou formu, najít osvědčený recept a vyhradit si nějaký čas. Takové dílo pak nutně vyžaduje i zvláštní zacházení.


Začínáme odzadu

Zastánci krájení odzadu jsou většinou lidé šetrní, exaktní a osoby inženýrského založení. Tento způsob porcování má tu výhodu, že vznikne několik velmi pravidelných plátků – skoro jako bychom krájeli chleba. Možná jsou mezi vyznavači tohoto způsobu také latentní vegetariáni, kterým by vadila představa, že vlastně beránka krájením od hlavy popravují a vůbec si nepřipouští, že je z piškotového těsta. S tímto přístupem zbude nakonec hlava, která je většinou různě ozdobena čokoládou nebo mandličkami, a tak je považována za nejlepší. Někdy se stane, že se šetří tak dlouho, až ztvrdne a přestane být dobrá.


Ukrojíme hlavu

Zastánci porcování cukrářského výtvoru od pomyslné hlavy jsou většinou dobrodruzi, kteří nehledí na budoucnost a jdou po okamžitém prožitku a životem se často dokonce probíjejí s hromadou úvěrů. Tento přístup má všechny výhody krátkého, intenzivního požitku. Pokud se ukrojí hlava první, je zaručeně nejčerstvější, je zábavná svým tvarem a exkluzivní tím, že jsou na ní výše zmíněné ozdoby. Zbytek už se nějak dojí. Pomaže se marmeládou nebo se dá sýkorkám, pokud si náhodou rodina najednou vzpomene, že vlastně drží dietu. Skrojek sladkého zadečku nikdo nelituje.


Tak jak vlastně?

Téma je celé trochu akademické. Je totiž úplně jedno, odkud se do sladké dobroty pustíte. Může to být i téma na rodinnou diskuzi. První přístup bývá vlastní prvorozeným dětem, matkám a prarodičům a ten druhý většinou zbytku rodiny. Nic z toho není ani pravidlo, natož nějaké dogma. Konzumace velikonočního beránka má být o rodinné pohodě a jedinečném okamžiku, který prožijeme jen jednou za rok. Má chutnat stejně neopakovatelně jako vánoční kapr a na horním rtu po něm má ještě krátký prchavý okamžik zůstat malá sladká závěj práškového cukru nebo stopa čokolády.
 



Autor: Jana Vlková | Fotografie: www.isifa.com