Vanilkové lusky rostou na liáně, kterou botanici nazývají Vanilovník plocholistý. Je to rostlina příbuzná s orchidejemi a má i podobně krásné květy. Ke svému zdárnému růstu potřebuje vlhké tropické klima a také opylovače, aby vytvořila dobré plody, jimž se správně říká tobolky. Historie pěstování a experimentů s opylováním je vlastně historií vanilky. Spletitý příběh vysvětlí, proč jsou černé „lusky“ tak strašně drahé i dnes.


Mexiko mělo monopol

Známými konzumenty vanilky byli Aztékové, kteří si ji kromě mnoha dalších ingrediencí přidávali do kakaa. Své vlastní zdroje neměli, a tak si ji nechávali dovážet z Mexického zálivu, údajně od kmene Totonaků. Z nedostatku agronomických znalostí ji nazývali černý květ. Každému, kdo dával ve škole trochu pozor, je jasné, že vanilku přivezli do Evropy první dobyvatelé Ameriky a že její vůně omámila strávníky všech evropských královských dvorů. Nechyběl ani Ludvík XIV., který musel mít ve Versailles úplně všechno, co tenkrát bylo luxusní. Rozhodl, že vanilku bude pěstovat ve svých koloniích, kterých neměl málo. Volba padla na ostrov Bourbon. Tak se tenkrát jmenoval dnešní Réunion.


Otrok slavným zahradníkem

Vanilkovníkovým liánám se tam docela dařilo, ale nenesly vůbec žádné plody. Trvalo dost dlouho, než se podařilo přijít na to, proč se tobolky na rostlinách nevyvinou. V Mexiku mohutné a krásné květy opylovala endemická včela nebo kolibříci, ale na Bourbonu ani jinde žádní živočichové, kteří by ty mexické mohli nahradit, nebyli. Tajemství opylení vanilky objevili různí badatelé a odborníci na zahradničení, ale jednoduchou technologii vypracoval až v roce 1841 dvanáctiletý sirotek a otrok Edmond Albius. Nejspíš jediný otrok, jehož jméno si dodnes na ostrově Réunion pamatují.


Z obyčejného plodu vonné koření

Plody vanilkovníku jsou bez chuti a bez vůně. Aby se z tobolky stal vonný a vláčný lusk, je třeba dodržovat složitý „výrobní“ postup spouštějící různé enzymatické procesy, při nichž vzniká charakteristická vůně. Je tajemstvím, jak dokázali tuto metodu vypracovat američtí indiáni. Vanilka je královnou mezi kořením. A ze svého trůnu se nenechala svrhnout ani syntetickými epigony vanilinem a etylvanilinem, jejichž výroba je dnes jednoduchá a mnohonásobně levnější a vůně podobná. Jenomže vanilka obsahuje ještě mnoho dalších aromatických sloučenin, takže její komplexní aroma je nenapodobitelné.


Do rohlíčku i do rumu

Vanilkové lusky se prodávají po jednom či po dvou ve vakuových sáčcích nebo ve zkumavkách, aby se co nejlépe chránilo jejich aroma. V kuchyni je užijeme následovně: černý lusk po délce přepůlíme nožem a zevnitř stáhneme nožem černá semínka i s dužinou, která je obklopuje. To je naše koření. Zbytek lusku je teoreticky k nepotřebě, ale pro další kuchyňské účely se nám rozhodně hodí. Dáme jej do lahve s rumem, aby se zbytek aroma pustil do alkoholu, bez něhož se vánoční pečivo rozhodně neobejde. Vanilka má nezaměnitelnou exkluzivní vůni a pokud si ji zamilujeme, můžeme ji přidávat do lecjakého sladkého pečiva nebo cukroví. Čichání výparů může ženy vyčerpané vánočními přípravami posílit. Podle některých pramenů má vanilka stimulační účinky na nervový systém. Odvary a tinktury se prý používaly proti hysterii, depresi nebo melancholii.

 

Recept: Creme brulée

Připravte si: 4 žloutky, 80 g cukru, 400 ml smetany ke šlehání, 1 vanilkový lusk, Pokračovat...

Další recepty: Hlavní chod | Salát | PolévkaDezert | Chuťovky | Více...

 

Na podzim je venku práce pořád hodně, i když se blíží zima. Čtěte: Listopad v okrasné zahradě



Autor: Jana Vlková | Fotografie: www.isifa.com