Co trochu sladkého?
Milovníci sladkého jistě nezapomenou ani na tiramissu desert se šálkem lahodné kávy. Pro nás, středoevropany, je představa popíjení lahodného drinku a uždibování místních specialit v italské restauraci s výhledem na moře, obzvláště příjemná. Ale to byla jen taková »demoverze« italské kuchyně, pojďme se na ni podívat trošku podrobněji!

Těstoviny na stovky způsobů a hodně koření – to jsou známky italské kuchyně. V čem spočívá její kouzlo?
Italská kuchyně je součástí středomořské kuchyně, která je známá používáním mořské soli, česneku, olivového oleje a aromatických bylinek. Vždyť vaření bez bylinek je naprosto nepředstavitelné. Proto můžeme říci, že příprava pokrmů začíná už na zahrádce. K rajčátkům přeci patří čerstvá bazalka, k pečenému masu rozmarýn a k fazolím šalvěj. Za oknem správné italské hospodyňky určitě najdete nejméně šest druhů bylinek. Jedná se především o petrželku (prezzemolo), již zmíněnou bazalku (basilico), oregano (origano), rozmarýn (rosmarino), šalvěj (salvio) a tymián (timo).

Nepřehánějte to!
Petrželka je velmi užitečná bylinka, protože se dobře skladuje, v ledničce vydrží čerstvá i týden a dokáže překrýt zápach tolik oblíbeného a v italské kuchyni používaného česneku. Bazalka je asi nejvíce spojována s italskou kuchyní. Je základní ingrediencí omáček, polévek a salátů. Stejně tak oregáno, kterým se koření například pizza. Šalvěj se používá zejména v severní Itálii a to jako koření dávané na vnitřnosti a červené maso. Rozmarýn je velmi silně aromatický, a proto se doporučuje používat jej s mírou. To samé platí i pro tymián.

Večeře je v Itálii hlavním jídlem dne a skládá se z několika chodů. Proč právě olivový olej?
Odborníci se shodují na tom, že olivový olej, používaný v kombinaci se zeleninou a mořskými plody ve středomořské, a tedy i italské kuchyni, je hlavním důvodem, proč se u obyvatel žijících v této oblasti, mnohem řidčeji objevují srdeční a nádorová onemocnění. Za studena lisovaný olej obsahuje přibližně 80% nenasycených mastných kyselin, lecitin a široké spektrum vitamínů, zejména vitaminy A a E. Nejčastěji se používá ve studené kuchyni. Avšak ani v teplé kuchyni nedochází k poškození za studena lisovaného (panenského) olivového oleje, pokud nepřekročíte teplotu 200 oC, kdy dochází ke zničení důležitých živin.

Kdy baští Italové?
Večeře je hlavním jídlem dne. Je obvyklé, že se skládá z předkrmu, dvou hlavních chodů a desertu. Takovým klasickým předkrmem je buď zeleninový salát nebo polévka. Může jím být i carpaccio, caprese (mozarella s rajčaty) nebo tuňák. Jako první hlavní chod následují těstoviny, rizoto, gnocchi nebo pizza. Druhý chod se může skládat z ryby, masa nebo hub. Také nabídka desertů je poměrně bohatá. Jako příklad si uveďme italskou zmrzlinu, která je právem považována za nejlepší na světě.

Pizza, tak jak ji známe, se připravuje teprve 130 let. Zajímavá historie pizzy
Na počátku stály velmi primitivní hrubé placky, zadělávané ze semen divoce rostoucího obilí, které se pekly na žhavých kamenech. Podle některých historiků to byli Řekové, kdo ve středověku potíral svůj pita chléb olejem a kořením. Z názvu pita se pak údajně stala pizza. V období starého Říma pak lidé konzumovali tzv. focaccii, primitivní pizzu, která měla k té dnešní stále ještě poměrně daleko. Ta se začíná v Itálii objevovat až kolem roku 1700. To souvisí s tím, že v té době se začal z Ameriky dovážet velmi dobře známý plod – rajské jablko. A pokud zmíníme třeba pizzu Margharitta, nesmíme zapomenout dodat, že v tomto období se také začíná vyrábět tradiční italský sýr mozzarella di bufalla. Až v roce 1878 se v Neapoli objevil první recept na pizzu tak, jak jej známe dnes.

Text: Markéta Veselá
Foto: archiv