Vynález lžíce je starý jako lidstvo samo. Proto dnes někteří vnímají tuto součást příboru jako cosi plebejského. Lžíce dokáže fungovat i jako nástroj vzbuzující pocit pohody a bezpečí. Právě pro tu svou starodávnost a jednoduchost používání.

Podzim, čas polévek

S chladnějším počasím přichází i čas důkladnějších polévek – zelňaček, gulášovek a borščů. Elegantní a estetická konzumace těchto rustikálních výtvorů si žádá trochu trpělivost. Velké kusy zeleniny či vlákna zelí vyžadují zručnost. Je notoricky známo, že do polévky na lžíci se nemá foukat. Nejspíš proto, abychom neosprchovali svoje spolustolovníky.

Rozpor však panuje v názoru, jak se má lžíce strkat do pusy. Jedna škola tvrdí, že se má sousto sklopit do úst zpředu. Jiní estéti zaujímají názor, že je třeba přikládat lžíci na ústa ze strany. Jedné škole se říká francouzská a druhé anglická. Nicméně již nepanuje jednota v tom, která je která. Je to konec konců jedno, jako každé nařízení k dodržování přísných společenských pravidel. Není však třeba strkat si lžíci do pusy celou. Deformuje to obličej a také olízaná lžíce nevypadá nijak esteticky.

Vidlička a nůž, vstupenka do světa dospělých

Dítě, které se zaobírá lžící, je velmi vděčný obrázek do rodinného alba. Batolatům se podstrkují nejrůznější anatomicky tvarované modely, aby se jim dobře jedlo. Ale pak přijde čas, aby se malí miláčkové naučili jíst příborem. Což je práce, a to především pro rodiče. Je jasné, že jedení příborem rozvíjí jemnou motoriku a určitě posiluje i další fyzické i duševní schopnosti. A pak je tady skutečnost, že při jedení příborem se celé jídlo dostává do vyšší kategorie a naopak.

Pokud my dospělí naopak saháme po lžíci tam, kde by se spíš nabízelo použití příboru, děláme ze sebe tak trochu burany. Inu, všechno se má používat ve správnou chvíli ke správnému účelu.



Autor: Jana Vlková | Fotografie: thinkstock.com